PO STOPÁCH HÝLA RUDÉHO

Je na čase vyrazit na spolkovou výpravu za hranice Dobříšska, za nějakým zajímavým ptačím druhem. Volba padá na hýla rudého (Carpodacus erythrinus). Obecně je nám více známý jeho příbuzný hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula), který je na našem území běžným druhem. Hýl obecný má rád jehličnaté a smíšené lesy. Zastihneme ho i v parcích, zahradách a tam, kde je hustý křovinatý porost. V zimě rád navštěvuje krmítka. Hýl rudý je na rozdíl od svého zmíněného příbuzného vzácnější. Vyhledává odlišné typy stanovišť a hnízdí lokálně. Preferuje zamokřené nivní louky s lučními porosty, roztroušenými keři nebo i výše položené horské oblasti. V našich končinách se objevil poměrně nedávno a první hnízdění bylo zaznamenáno v roce 1962 na Moravě u Tovačova.

Je čtvrtek 18. 6. 2026 a naše parta ve složení Víťa, Tony a já míří velmi časně ráno do CHKO Žďárské vrchy. Přírodní rezervace Meandry řeky Svratky u Milov je mimořádně cenná lokalita. Najdeme tu mokřadní a vlhkomilná společenstva rostlin, ale i pestrou skladbu zástupců živočišné říše – hmyzu, obojživelníků, savců a ptáků. Svratka tu má podobu spíše malého meandrujícího potoka a nikým nespoutaná si razí cestu krajinou. A hlavně – hýli rudí tu pravidelně hnízdí. Návštěvu jsme pečlivě načasovali, abychom hýly zastihli ve správnou dobu. Zvláštností hýla rudého je jeho migrační chování. Jako jeden z mála našich pěvců odlétá zimovat až do daleké Indie. K nám se vrací v polovině května, ale už na přelomu července a srpna se opět vydává zpátky na indické zimoviště. Trasu dlouhou přibližně 6 200 km urazí poměrně rychle, a to za necelý měsíc. Zajímá vás, kde přesně se hýlovo zimoviště nachází? Tuto otázku si položili odborníci z Kroužkovací stanice Národního muzea v Praze. Díky moderním technologiím a geolokátorům se jim v roce 2013 podařilo tahovou trasu naší populace zmapovat. Podrobnější informace se dočtete v článku Muzeum 3000 | Záhada migrace hýla rudého rozluštěna!

Sotva vystoupíme z auta a rozkoukáváme se, nestačíme se divit, jak to tu žije. Bramborníčci hnědí jsou snad všude, kam naše oči a dalekohled zamíří. Posedávají na vyšších bylinách nebo podnikají vzdušnou loveckou akrobacii. Mají co dělat. Hladový „potěr“ neúnavně žadoní na rodičích svůj potravinový příděl. Bramborníčky doplňují neposedné pěnice hnědokřídlé. V mokřadu všechny přehlušují skokani zelení, kteří se nafukují jako o závod. Přesto slyšíme hýlův libozvučný hlas, který je přepisován jako „pleased to meet you“. Chvilku nám trvá, než se nám hýla podaří dohledat. Hýl je podobně velký jako vrabec. Co vás upoutá na první pohled, je jeho atraktivní vzhled. Nádherné karmínové zbarvení na hlavě, hrudi a nad ocasem. Břicho je bělavé, hřbet, křídla a ocas jsou hnědé. Zobák je šedohnědý, kuželovitý, typický pro zrnožravé ptáky. Hýl je neposeda a pořád přelétá o kus dál. Vyrážíme ho stopovat a jdeme po proudu řeky. Hýl si s námi hraje na honěnou. Dostat ho do záběru tak, aby chvíli spolupracoval, poseděl a Tony ho mohl zvěčnit svým fotoaparátem, je tedy majstrštyk. Pokračujeme dál a vidíme dalšího zpívajícího jedince. Jeho zbarvení je o dost prostší a odlišné. Celkově šedohnědé, hruď, boky i břicho jsou výrazně tmavě čárkované. Žádná stopa po karmínově červené. U hýlů rudých je výrazný pohlavní dimorfismus (zbarvení samce a samice se výrazně liší). Mladí samci se podobají samicím a vybarvují se kolem druhého či třetího roku života.

Čas plyne a pomalu se blíží poledne. Aktivita ptáků ustává. Odhadujeme, že během dopoledne stráveného na lokalitě jsme pozorovali okolo šesti jedinců hýla rudého (tři samce a tři „nevybarvené“ jedince). Loučíme se s hýly, nasedáme do auta a spokojeně míříme zpět k domovu. Já osobně jsem na této lokalitě byla několikrát. A pokaždé to stálo za to. Vloni jsem měla štěstí i na chřástala polního a ťuhýka obecného. Tento rok jsme je nezastihli. Nevadí. Zážitek nám bohatě vynahradil karmínový fešák s libozvučným hlasem – hýl rudý.

Jana Kolaříková