„ZASE TA SÍŤ…“

Vítání ptačího zpěvu ve Slapech 2025 pohledem pěnice slavíkové

1. května 2025, Slapy nad Vltavou
Zaznamenala pěnice slavíková č. 2T26823

To si tak lítám ve svých oblíbených křovinách mezi Slapy a Přestavlky, zpívám si ranní hitovku a najednou – bác ho! Už mě zase mají. Jo, jo, klasika – člověk si chce jen trochu procvičit hlasivky a skončí jako hlavní hvězda ornitologického sletu. Prý Vítání ptačího zpěvu. Já bych tomu říkala spíš „Jarní festival sítí a foťáků“.

Zatímco si lidé teprve zavazovali tkaničky a otvírali termosky, členové Přírodovědného spolku Dobříš už od šesti ráno postávali v křoví s roztaženými sítěmi a nadějí v očích. Letos zkoušeli opět nalákat i kukačku – to je taková naše výstřední kolegyně, co každoročně poctí akci svým přeletem a někdy i přistáním. Letos ale měla zřejmě jiné plány. Létala kolem, kukala jak o život, ale do sítě? Ani náhodou. Prý měla plný diář.

Letos to byl jubilejní, již desátý ročník a vypadalo to, že si to lidi chtějí užít se vším všudy. Účast byla hojná – dorazilo kolem třiceti dvounohých zvědavců, co se v osm ráno shromáždili u motorestu ve Slapech. Tam na ně čekal Martin, šéf Spolku a hlavní tlumočník mezi naším a jejich světem. Po úvodním přivítání a výkladu o tom, co je to třeba strnad a proč sýkora nechodí do školy (protože má vlastní ptačí akademii), se celá skupina vydala na výšlap přes obec až k odchytové základně.

Tihle lidští ornitologové jsou zvláštní tvorové. Vstanou skoro dřív než my ptáci, nasoukají se do křoví, za zimy natahají sítě, pak tam stepují v holínkách a tiše doufají, že nás napálí. A většinou jo. Tentokrát nás lapili 20 – tedy 14 nových kousků a 6 nás, co jsme už v databázi. Vážně – říkají nám „retrapové“, jako bychom byli nějaký druh retro ptactva.

Letos to teda bylo tak trochu „light verze“. Přesně si to pamatuju – byli tam dvě moje kamarádky pěnice slavíkové (zřejmě nováčci), pak tři sýkory koňadry, jedna modřinka (roztomilá, ale nervózní), dva strnadi obecní (kluci ze vsi, ti mluví jen o obilí), dva kosi (klasicky nabubřelí) a čtyři pěnice černohlavé (ti se tvářili, že je to focení na titulku National Geographic). A pak my „retro“: tři staré známé slavíkovky, jedna pěvuška modrá (milá holka, ale pořád se tváří, že jí někdo ukradl hnízdo), budníček menší (ten si stěžoval, že je to proti jeho velikosti diskriminační) a jedna koňadra s výrazem „no tak už mě pusťte“.

Celé to probíhalo tak, jak už to znám – zaznamenání, kroužek zkontrolován (ještě že se to nepíchá!), fotka a pápá. Ale lidem to dělalo radost, obzvlášť těm dětem. A musím uznat, že mě potěšilo, když si mě jeden malý človíček chtěl pohladit, ale maminka mu to vysvětlila – prý že nejsem plyšák, ale divoký pták. Správně!

Kroužkování, focení, pozorování – všechno proběhlo hladce. Děti visely na každém ptačím pípnutí, dospělí se tvářili chytře a ptáci? My jsme prostě dělali to, co umíme nejlíp – být krásní a trochu podráždění.

Na závěr vycházky si lidé ještě mohli prohlédnout práci kroužkovatelů zblízka, zasypat je zvídavými otázkami („Jak víte, že je to kluk?“ „A kde spí?“ „Když má kroužek, netlačí ho to?“) a pak se pomalu rozptýlit zpět do civilizace. Bez buřtů, ale zato s výbornými muffiny. Já teda osobně dávám přednost housenkám, ale chápu, že pro ně to bylo něco jako trojčokoládová snídaně.

Takže shrnuto: komornější ročník, ale stále plný nadšení, švitoření a jemné ptačí ironie. A víte co? Jestli mě za rok zase chytnou, nevadí. Aspoň se znovu zapíšu do kroniky.

Karel Čulík

Za opeřené účinkující srdečně zdraví pěnice slavíková č. 2T26823.
Za Přírodovědný spolek Dobříš a tým organizátorů děkují: Martin, Víťa, Tony, Karel, Jana,, Petr, Zuzana, Lucie a Maty – s podporou města Dobříše pod záštitou ČSO.